Marek Numerato

Posts Tagged ‘půlmaraton’

Popadané listí si vychutnám na Kunratické a na Šutru

In Sport, Život on Září 30, 2012 at 9:38 pm

Páteční Milešovka(p), bezmála osmnáctikilomterový běžecký výstup na nejvyšší vrchol Českého středohoří pro mne byla asi jedním z největších životních sportovních zážitků. Zjišťuju, že tyhle menší závody v přírodě jsou mi bližší než městské běhy s několikatisícovou účastí. Ale o tom se teď rozepisovat nechci. Milešovkou začínám, protože mě nabila novou běžeckou energií a chutí pustit se ještě do pár podzimních běžeckých akcí. Určitě si nenechám ujít Velkou kunratickou, která otevírá přihlášky už zítra. Stejně jako vloni jsem dostal za úkol přihlásit celou naší kladenskou Blue line!

Protože má Kunratická omezenou kapacitu, platí u přihlášky pravidlo čím dřív tím líp – já se do toho pustím hned zítra. Samotný závod se běží v neděli 11. listopadu. Den před tím chci jít poladit formu na Šutru, což je Šárecko – Hanspaulský Ultra Trail. Na výběr jsou trasy 18 – 36 a 54 km. Nechci se zničit, takže mám v plánu zaběhnout ten nejkratší možný úsek. Budu rád, když se na některé z běžeckých akcí v listopadu potkáme. Jestli se plánujete zúčastnit, klidně mi přes nějaké ty internety (nejlépe mail, FB nebo Twitter) napište, třeba se na startu nebo v cíli potkáme.

A pokud už jste běžeckou obuv uložili k zimnímu spánku, začněte aspoň přemýšlet o jarních akcích. Dnes jsem se přihlásil na pražský půlmaraton a maraton. Cíl je jasný – pokořit osobáky (1:41:44, respektive 3:28:03). V zimě musím dřít jak mezek, s žádným flákáním nepočítám :).

Běhu zdar 🙂

Půlmaraton. Jsem rád, že se mi to nepovedlo

In Sport, Život on Duben 9, 2011 at 1:57 pm

Minulý týden jsem si poprvé v životě zaběhl půlmaratonskou trasu. Přestože jsem již vloni absolvoval celý maraton a dvakrát jsem se pustil i do přespolního běhu na 20 kilometrů, závod o délce 21,0975 mi ve sbírce dosud chyběl.

Atmosféra pražského maratonu je mi celkem dobře známá. V předchozích dvou ročnících jsem společně s firemními kolegy absolvoval v rámci půlmaratonské štafety pětikilometrový úsek. Letos jsme se přihlásili do týmového běhu, kde jednotlivci běží celý půlmaraton a čas čtyřčlenného týmu se posléze sečte.

Do závodu jsem šel s cílem atakovat hranici 1 hodiny a 30 minut. To se mi zdaleka nepodařilo. Na loňském maratonu jsem dokonce těch 21 kilometrů (když jsem měl ještě jednou tolik před sebou!) pokořil dříve než letos. Můj neúspěch má tři hlavní příčiny. Nejvíc mě mrzí, že jsem každou z nich mohl ovlivnit.

1. Zdraví

Asi měsíc před půlmaratonem jsem si z fotbalového turnaje odnesl pohmožděná žebry. To mě vyřadilo asi na deset dnů z tréninku. Krátce před závodem mě sice přestala bolest žeber omezovat, ale prozměnu jsem nastydl. Při návštěvě vinného sklípku jsem se oblékl dost nalehko a jakkoliv jsem díky pravidelnému tréninku vůči nemocem poměrně odolný, tentokrát mě nějaký bacil dostihl. Takže dva dny před půlmaratonem jsem nedělal nic jiného, než že jsem v jednom kuse smrkal, popíjel coldrex a do nosu si kapal nasivin. Předzávodní pohoda se pro mě stala nedostižným snem. Kdybych běžel vyloženě za sebe, asi bych svůj start na poslední chvíli odřekl. Fakt, že by má absence znamenala diskvalifikaci celého čtyřčlenného týmu, mě nakonec donutil se na start postavit. Ráno před půlmaratonem byla motivace natolik silná, že jsem rýmu téměř nevnímal a nejsem si vědom toho, že by mě při běhu omezovala. Zřejmě ji vyplavené endorfiny na chvíli potlačily. O své slovo se bohužel rýma dost hlasitě přihlásila hned po závodu.

2. Trénink

Kvůli zdravotním patáliím a dlouhé zimě (trénoval jsem, ale v mínusových teplotách běhám většinou maximálně hodinu) jsem v rámci tréninku neběžel více než 14 kilometrů. A byl to právě 14. kilometr, kde mě při závodě začaly bolet nohy. Křeč klepala na dveře, sůl jsem tentokrát u sebe neměl (při maratonu proti křečím pomohla) a raději jsem v závěru pár stometrových úseků odchodil. Tělo zkrátka není hloupé. Delší vzdálenost nemělo uloženou v paměti a zřejmě nevědělo, jak reagovat. 

3. Přepálený start a tempo

Navzdory stovkám načtených stran plných různých rad a doporučení i navzdory vlastním zkušenostem, dělám stále stejnou chybu. Přepaluju starty. Silná motivace na startu mě vždy donutí vyběhnout jako blesk, což mě stojí spousty sil a energie. Ta mi pak chybí v závěru závodu. Start na půlmaratonu byl extrémně těžký. Byl jsem zařazen na chvost startovního pole. Od samého začátku jsem se snažil prodrat přes davy běžců s tempem, které mě dost brzdili. Běžel jsem stylem brzda – plyn. Když se za závodem ohlížím zpětně, určitě se dalo běžet jinak a i uprostřed toho mravenčího davu jsem mohl nasadit vyvážené tempo.

Přestože dosažený čas pokládám za neúspěch, měl pro mě závod i několik světlých momentů. Závod měl, jak už to tak na akcích pořádáných Prague International Marathon bývá, skvělou atmosféru. Týmoví kolegové mě překvapili svými skvělými časy. Po neúspěchu mám zase o čem přemýšlet a vím, co konkrétně je třeba zdokonalit. Mám obrovskou chuť pustit se do dalších závodů. V nejbližší době mě čeká tradiční přespolní dvacítka (tzv. Krušovický soudek) a stále blíže je na obzoru květnový maraton. Stále před sebou ale vidím ten čas 1:30 a říkám si, že olomoucký půlmaraton v červnu je ideální příležitostí, jak vysněnou metu pokořit. Uvidíme, ještě jsem se nepřihlásil…

Příznivcům běhu doporučuju blog Tomáše Hajzlera 18 postřehů z 1/2 maratonu a Půlmaratón Pavla Beneše.