Marek Numerato

Maraton. Třetí a doufám, že ne poslední

In Sport, Život on Květen 18, 2012 at 10:42 pm

Minulou neděli jsem se potřetí v životě postavil na start pražského maratonu. Od začátku závodu se vše vyvíjelo příznivě. Vyvedlo se počasí, podařilo se mi nepřepálit začátek, držel jsem si stabilní a poměrně svižné tempo. První zádrhel nastal před těšnovským tunelem, kde mě začal zlobit mobil, což znamenalo nejen pokračování v běhu bez hudebního doprovodu (pustit si sountrack z Rockyho, ve chvíli, kdy už se na to všechno chcete vysr…, se sakra hodí) ale i bez RunKeepera, aplikace, která mě v pravidelných intervalech informuje o uběhnuté trase, čase a tempu. Druhý zádrhel, podstatně horší, nastal někde před 30. kilometrem, kde mě začala bolet lýtka a stehna.

Stálo to za to? Tak určitě!

Narval jsem do sebe pár tabletek magnesia a zázračnou tabletu od Nutrendu, ale myslím, že to mělo nulový efekt. Když v rámci tréninku absolvujete maximálně půlmaraton, není se čemu divit, že vaše tělo není na dvojnásobek připraveno. Věřím, že nohy mají paměť a v té zkrátka neměly uloženo, jak se mají chovat od třicátého kilometru (to už dobře vím z loňska i předloňska, ale na to abych s tím něco dělal, jsem líný a na dlouhé tréninky nemám čas si neumím správně zorganizovat čas). Ještěže nábřeží od Národního divadla směrem na Malou Stranu je plné povzbuzujících turistů, před kterými mi fakt bylo trapné přejít z běhu do chůzce. Takhle jsem si na „pochod“ počkal jako každoročně až do Holešovic. Od 35. kilometrů jsem už chůzi s během střídal celkem pravidelně. Do toho všeho mi foukal nepříjemný studený vítr do zad. Zatímco v první půlce závodu jsem se prodíral davy běžců do čela startovního pole, nyní jsem propadal k jeho chvostu. Kvůli závadě na mobilu jsem zcela přestal sledovat čas. Občas jsem od okolních běžců zaslechl, jak mají maraton rozběhnutý, ale to mi nebylo moc platné, protože informace pocházela od těch, kteří mě předbíhali. Moje tempo se tedy s jejich tempem porovnávat nedalo. Ještě před cílovou rovinkou v Pařížské jsem si byl téměř jistý, že svůj loňský osobák překonám, ale o dosažení cílového času pod 3:30 jsem se bál. A to hlavně ve chvíli, kdy jsem v těsném závěsu za sebou spatřil vodiče s modrým balónkem. Jeho úkolem bylo dovést ostatní běžce do cíle v čase kolem 3:30. Obvykle však vodiči dobíhají o něco později. Už jsem si začal myslet, že vysněný čas je v háji. Přesto jsem ještě na posledních několik set metrů zrychlil.

O pomyšlení, že bych závod došel, mě připravily fandící davy v cílové rovince. Jak jsem se později dozvěděl, měl jsem mezi nimi i své fanoušky. Kdybych závod došel, byla by to pořádná ostuda :). A hlavně bych těžko na časomíře nakonec zahlédl čas 3:29:XX, který mě donutil na cílovém koberci nasadit takové tempo, že jsem se po skončení maratonu jen tak tak ubránil křečím. Vysněný čas jsem pokořil a to bylo hlavní. Pak už jsem pozřel všechno, co nám závodníkům dali organizátoři maratonu k dispozici (vodu, iontový nápoj, banán, pomeranč, jablko, müsli tyčinku…) a vydal jsem se směr Václavák do úschovny pro věci na převlečení a na oběd. Tam jsem při přecházení silnice z bolesti nohou zaúpěl tak nahlas, že mi kolemjdoucí starší dáma položila dotaz, který mi rázem zlepšil náladu: „Ale stálo to za to, ne?“ „Stálo,“ odvětil jsem nekompromisně a pobaveně. Až teď mi dochází, že jsem jako správný sportovec měl odpovědět „tak určitě!“. Ale to si nechám na příště, protože…

…já chci určitě maraton běžet znovu.

Opakovaně slýchám od lidí, kteří si zaběhli maraton, že nemají motivaci vydat se dlouhou trať znovu. Já ji rozhodně nepostrádám. Jednak se chci neustále pokoušet o lepší čas. Pak mám paradoxně to „štěstí“, že jsem vlastně maraton ještě nikdy celý neuběhl, část jsem vždy odchodil, takže bych to jednou chtěl dát bez chodící pauzy. Pražskému maratonu chci zůstat věrný, protože si chci vyběhat členství v tzv. PIM King klubu pro účastníky, kteří mají na krku aspoň 6 startů. A hlavně si chci znovu užít to, co letos. Chci znovu čerpat tu energii z celkové atmosféry závodu, z ostatních běžců, z obětavosti organizátorů a dobrovolníků, ze skvělých fanoušků, to je úžasný pocit.  Když jste na trati víc než 200 minut tak vás potěší i zdánlivé maličkosti, třeba když potkáte kamarády (běžící, fotografující, povzbuzující), známé tváře (např. fotografujícího Jana Šibíka, Pavla Nedvěda, kterého jsem předběhl už na Karlově mostě, nebo doktora Jana Pirka, který mi utekl kousek před cílem :-() či skutečné hrdiny – tím pro mne byl tentokrát starší Brit, který maratonskou trasu zdolal o francouzských holích (a mimochodem doběhl o pár minut přede mnou – #truestory #restecp). Tohle všechno stojí za to vidět a zažít i za cenu, že do toho tolik sil, kolik si překonání 42 kilometrů vyžádá.

Lákadlem jsou pro mne ale i zahraniční maratony (Athény kvůli tradici, trasa Cannes – Nice díky jedinečnému výhledu na francouzskou riviéru a vábí mě i americká klasika New York, Boston, Chicago…) i maratonský závod tam, kde se cítím doma, na Kladně. Nicméně kladenský maraton odmítám absolvovat, dokud bude probíhat pod záštitou hatemana Ratha (takto jsem to měl rozepsané v pondělí, no a vidíte :), startovat můžu už letos v září).

Proč byste to měli zkusit taky…

Když se o maratonu bavím se svým okolím, setkávám se nejčastěji s poznámkou „já bych to neuběhl/a“. Nesouhlasím. Každému bych doporučil, ať to zkusí. Už z toho důvodu, že příprava na maraton vyžaduje dlouhodobé úsilí a trpělivost. Je to vlastně takový projekt. A ta odměna, když maraton zdoláte, je úžasná. Rázem vidíte, že soustředit se na určitou věc postupně, po malých krůčcích se vyplácí. Protože díky těm malým krůčkům se vám jednou podaří velká věc. Několik lidí se mi už podařilo přesvědčit, že si mají maraton vyzkoušet, několik dalších lidí je nalomených, a zatím si vychutnávají desetikilometrové tratě nebo půlmaratony. Já ale věřím, že jim to nakonec nedá a přijmou tu velkou výzvu. Všem jako začátek přípravy doporučuju přečíst si útlou knížku Milošů Škorpila a Čermáka. A například Martin Šauer (@slovotepec) psal, že se mu to osvědčilo. Pokud se od rad a doporučení Miloše i Miloše zásadně neodchýlíte, tak maraton bezproblémů zaběhnete. Jedinou zábranou mohou být zdravotní problémy.

Takže opět za rok, snad se tam s některými z vás sejdu 🙂

diplom z maratonu 2012

Reklamy
  1. Koukám, že ten začátek jsi trochu přepálil. 🙂 Na třetim maratonu už by se ti to nemělo stát, ne? 🙂 Nebo ti odešly svaly nějak neplánovaně a počítal jsi s časem třeba 3:15?

    Škoda, že jsem nevěděl, že chceš běžet na takovej pěknej čas. Třeba bych se taky dokopal k účasti. Teďka budeš PIM King o rok dřív než já. 😦 Ale pořád mám lepší osobák než ty, takže máš aspoň nějakou čelinč k akceptování.

  2. já nevim, tězko říct, jestli to bylo přepálený nebo ne. S dechem jsem stačil v pohodě, ale u svalů nikdy nevím, podle mne by odešly, i kdybych běžel pomaleji. Potřebuju posílit.
    Jestli najdeš nějakej maraton na podzim, tak bych šel, dřív asi ne. Nebo holt za rok v Praze.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: