Marek Numerato

Popadané listí si vychutnám na Kunratické a na Šutru

In Sport, Život on Září 30, 2012 at 9:38 pm

Páteční Milešovka(p), bezmála osmnáctikilomterový běžecký výstup na nejvyšší vrchol Českého středohoří pro mne byla asi jedním z největších životních sportovních zážitků. Zjišťuju, že tyhle menší závody v přírodě jsou mi bližší než městské běhy s několikatisícovou účastí. Ale o tom se teď rozepisovat nechci. Milešovkou začínám, protože mě nabila novou běžeckou energií a chutí pustit se ještě do pár podzimních běžeckých akcí. Určitě si nenechám ujít Velkou kunratickou, která otevírá přihlášky už zítra. Stejně jako vloni jsem dostal za úkol přihlásit celou naší kladenskou Blue line!

Protože má Kunratická omezenou kapacitu, platí u přihlášky pravidlo čím dřív tím líp – já se do toho pustím hned zítra. Samotný závod se běží v neděli 11. listopadu. Den před tím chci jít poladit formu na Šutru, což je Šárecko – Hanspaulský Ultra Trail. Na výběr jsou trasy 18 – 36 a 54 km. Nechci se zničit, takže mám v plánu zaběhnout ten nejkratší možný úsek. Budu rád, když se na některé z běžeckých akcí v listopadu potkáme. Jestli se plánujete zúčastnit, klidně mi přes nějaké ty internety (nejlépe mail, FB nebo Twitter) napište, třeba se na startu nebo v cíli potkáme.

A pokud už jste běžeckou obuv uložili k zimnímu spánku, začněte aspoň přemýšlet o jarních akcích. Dnes jsem se přihlásil na pražský půlmaraton a maraton. Cíl je jasný – pokořit osobáky (1:41:44, respektive 3:28:03). V zimě musím dřít jak mezek, s žádným flákáním nepočítám :).

Běhu zdar 🙂

Reklamy

Maraton. Třetí a doufám, že ne poslední

In Sport, Život on Květen 18, 2012 at 10:42 pm

Minulou neděli jsem se potřetí v životě postavil na start pražského maratonu. Od začátku závodu se vše vyvíjelo příznivě. Vyvedlo se počasí, podařilo se mi nepřepálit začátek, držel jsem si stabilní a poměrně svižné tempo. První zádrhel nastal před těšnovským tunelem, kde mě začal zlobit mobil, což znamenalo nejen pokračování v běhu bez hudebního doprovodu (pustit si sountrack z Rockyho, ve chvíli, kdy už se na to všechno chcete vysr…, se sakra hodí) ale i bez RunKeepera, aplikace, která mě v pravidelných intervalech informuje o uběhnuté trase, čase a tempu. Druhý zádrhel, podstatně horší, nastal někde před 30. kilometrem, kde mě začala bolet lýtka a stehna.

Stálo to za to? Tak určitě!

Narval jsem do sebe pár tabletek magnesia a zázračnou tabletu od Nutrendu, ale myslím, že to mělo nulový efekt. Když v rámci tréninku absolvujete maximálně půlmaraton, není se čemu divit, že vaše tělo není na dvojnásobek připraveno. Věřím, že nohy mají paměť a v té zkrátka neměly uloženo, jak se mají chovat od třicátého kilometru (to už dobře vím z loňska i předloňska, ale na to abych s tím něco dělal, jsem líný a na dlouhé tréninky nemám čas si neumím správně zorganizovat čas). Ještěže nábřeží od Národního divadla směrem na Malou Stranu je plné povzbuzujících turistů, před kterými mi fakt bylo trapné přejít z běhu do chůzce. Takhle jsem si na „pochod“ počkal jako každoročně až do Holešovic. Od 35. kilometrů jsem už chůzi s během střídal celkem pravidelně. Do toho všeho mi foukal nepříjemný studený vítr do zad. Zatímco v první půlce závodu jsem se prodíral davy běžců do čela startovního pole, nyní jsem propadal k jeho chvostu. Kvůli závadě na mobilu jsem zcela přestal sledovat čas. Občas jsem od okolních běžců zaslechl, jak mají maraton rozběhnutý, ale to mi nebylo moc platné, protože informace pocházela od těch, kteří mě předbíhali. Moje tempo se tedy s jejich tempem porovnávat nedalo. Ještě před cílovou rovinkou v Pařížské jsem si byl téměř jistý, že svůj loňský osobák překonám, ale o dosažení cílového času pod 3:30 jsem se bál. A to hlavně ve chvíli, kdy jsem v těsném závěsu za sebou spatřil vodiče s modrým balónkem. Jeho úkolem bylo dovést ostatní běžce do cíle v čase kolem 3:30. Obvykle však vodiči dobíhají o něco později. Už jsem si začal myslet, že vysněný čas je v háji. Přesto jsem ještě na posledních několik set metrů zrychlil.

O pomyšlení, že bych závod došel, mě připravily fandící davy v cílové rovince. Jak jsem se později dozvěděl, měl jsem mezi nimi i své fanoušky. Kdybych závod došel, byla by to pořádná ostuda :). A hlavně bych těžko na časomíře nakonec zahlédl čas 3:29:XX, který mě donutil na cílovém koberci nasadit takové tempo, že jsem se po skončení maratonu jen tak tak ubránil křečím. Vysněný čas jsem pokořil a to bylo hlavní. Pak už jsem pozřel všechno, co nám závodníkům dali organizátoři maratonu k dispozici (vodu, iontový nápoj, banán, pomeranč, jablko, müsli tyčinku…) a vydal jsem se směr Václavák do úschovny pro věci na převlečení a na oběd. Tam jsem při přecházení silnice z bolesti nohou zaúpěl tak nahlas, že mi kolemjdoucí starší dáma položila dotaz, který mi rázem zlepšil náladu: „Ale stálo to za to, ne?“ „Stálo,“ odvětil jsem nekompromisně a pobaveně. Až teď mi dochází, že jsem jako správný sportovec měl odpovědět „tak určitě!“. Ale to si nechám na příště, protože…

…já chci určitě maraton běžet znovu.

Opakovaně slýchám od lidí, kteří si zaběhli maraton, že nemají motivaci vydat se dlouhou trať znovu. Já ji rozhodně nepostrádám. Jednak se chci neustále pokoušet o lepší čas. Pak mám paradoxně to „štěstí“, že jsem vlastně maraton ještě nikdy celý neuběhl, část jsem vždy odchodil, takže bych to jednou chtěl dát bez chodící pauzy. Pražskému maratonu chci zůstat věrný, protože si chci vyběhat členství v tzv. PIM King klubu pro účastníky, kteří mají na krku aspoň 6 startů. A hlavně si chci znovu užít to, co letos. Chci znovu čerpat tu energii z celkové atmosféry závodu, z ostatních běžců, z obětavosti organizátorů a dobrovolníků, ze skvělých fanoušků, to je úžasný pocit.  Když jste na trati víc než 200 minut tak vás potěší i zdánlivé maličkosti, třeba když potkáte kamarády (běžící, fotografující, povzbuzující), známé tváře (např. fotografujícího Jana Šibíka, Pavla Nedvěda, kterého jsem předběhl už na Karlově mostě, nebo doktora Jana Pirka, který mi utekl kousek před cílem :-() či skutečné hrdiny – tím pro mne byl tentokrát starší Brit, který maratonskou trasu zdolal o francouzských holích (a mimochodem doběhl o pár minut přede mnou – #truestory #restecp). Tohle všechno stojí za to vidět a zažít i za cenu, že do toho tolik sil, kolik si překonání 42 kilometrů vyžádá.

Lákadlem jsou pro mne ale i zahraniční maratony (Athény kvůli tradici, trasa Cannes – Nice díky jedinečnému výhledu na francouzskou riviéru a vábí mě i americká klasika New York, Boston, Chicago…) i maratonský závod tam, kde se cítím doma, na Kladně. Nicméně kladenský maraton odmítám absolvovat, dokud bude probíhat pod záštitou hatemana Ratha (takto jsem to měl rozepsané v pondělí, no a vidíte :), startovat můžu už letos v září).

Proč byste to měli zkusit taky…

Když se o maratonu bavím se svým okolím, setkávám se nejčastěji s poznámkou „já bych to neuběhl/a“. Nesouhlasím. Každému bych doporučil, ať to zkusí. Už z toho důvodu, že příprava na maraton vyžaduje dlouhodobé úsilí a trpělivost. Je to vlastně takový projekt. A ta odměna, když maraton zdoláte, je úžasná. Rázem vidíte, že soustředit se na určitou věc postupně, po malých krůčcích se vyplácí. Protože díky těm malým krůčkům se vám jednou podaří velká věc. Několik lidí se mi už podařilo přesvědčit, že si mají maraton vyzkoušet, několik dalších lidí je nalomených, a zatím si vychutnávají desetikilometrové tratě nebo půlmaratony. Já ale věřím, že jim to nakonec nedá a přijmou tu velkou výzvu. Všem jako začátek přípravy doporučuju přečíst si útlou knížku Milošů Škorpila a Čermáka. A například Martin Šauer (@slovotepec) psal, že se mu to osvědčilo. Pokud se od rad a doporučení Miloše i Miloše zásadně neodchýlíte, tak maraton bezproblémů zaběhnete. Jedinou zábranou mohou být zdravotní problémy.

Takže opět za rok, snad se tam s některými z vás sejdu 🙂

diplom z maratonu 2012

Běžcův rok 2010

In Sport, Život on Prosinec 31, 2010 at 9:19 am

V uplynulém roce jsem si splnil svůj do té doby velký sen. Zaběhl jsem si maratonskou trať. Po maratonu má běžecká vášeň rozhodně nevyprchala, ale pohltila mě možná ještě víc. Máte-li zájem, pojďte se se mnou poohlédnout, jak jsem rok 2010 vnímal z pohledu běžce.

 

Leden
Od prvního dne nového roku, zhruba rok a půl poté, co jsem začal běhat, se usilovně věnuji tréninku na svůj první maraton. Rozhodl jsem se postupovat především podle rad Miloše Čermáka a Škorpila. Chystáte-li se na maratonovu premiéru, mohu vám jejich knížku Jak uběhnout maraton za sto dní vřele doporučit. Díky doporučenému postupu v této knize jsem se donutil k tréninku i uprostřed lednových mrazů. A troufám si tvrdit, že především zimní průpravě vděčím za to, že jsem  mi pomohla

 

Únor
Přestože venku vládne zima, příprava je v plném proudu. Běh v minusových teplotách a sněhu občas nahrazuji běháním za kulatým nesmyslem ve vyhřáté tělocvičně. Fotbal (a bezesporu i další kolektivní sporty) je účinnou možností, jak zabránit tomu, aby se z běhu stal stereotyp a zároveň nevyjít ze cviku. Oproti běhu to ale vyžaduje více opatrnosti. Přece jenom jde o kontaktní sport, kde každý střet s protihráčem může skončit zraněním.

 

Březen
Podruhé se coby účastník štafetového běhu zapojuji do pražského půlmaratonu. Druhý pětikilometrový úsek zvládám v čase 20:33. Celkově se pak naše štafeta s časem 1:33 umisťuje na slušném osmém místě. Tuším, že příprava na maraton se ubírá správným směrem. Dobře ale vím, že v květnu na mně čeká trať více než osmkrát delší.

 

Duben
Příprava na maraton vrcholí. Jako generálku volím dvacet kilometrů v kopcovitém terénu v závodě O Krušovický soudek. I tentokrát se do závodu zapojuji již podruhé a je jasné, že spokojenost se bude odvíjet od srovnání letošního a loňského závodu. Krušovický soudek je pro mne téměř společenskou událostí. Do závodu se zapojuji jako člen týmu Dokončit Kladno a kromě dvou kolegů běžců mě v něm doprovází i dvoučlenná jednotka support teamu na kolech :-). Support team má nakonec nemalou zásluhu na tom, že jsem do Krušovic doběhl v čase 1:33, který byl o pár minut lepší než v roce 2009.

 

Květen
9. května přišla má velká chvíle. Postavil jsem se na start pražského maratonu a po 3 hodinách a 47 minutách od startovního výstřelu jsem doběhl do cíle. Nadšení je umocněno skvělou atmosférou závodu, jehož součástí jsou nejen běžci ale především báječní fanoušci ze všech koutů světa a dobrovolníci poskytující běžcům skvělý servis. Kromě 42 odběhnutých (dobrá, místy odchozených) kilometrů mám na kontě i několik litrů vypité vody a iontových nápojů a možná pár kilo snězených banánů a pomerančů. Dbát na rady zkušených (např. vybavit se solí nebo namazat se vazelínou) se určitě vyplatilo.

 

Červen
Po maratonu jsem na běh rozhodně nezanevřel a stanovuji si další mety. Být účastníkem prvního ročníku Olomouckého půlmaratonu se jeví jako velmi lákává představa. Regeneraci po prvním maratonu ale nechci uspěchat. Olomouc tedy vynechávám a stávám se pouze pasivním příjemcem pozitivních referencí o půlmaratonu na Hané. Třeba budu při tom příští rok.

 

Červenec
Běžeckým botám patří čestné místo v kufru, který si s sebou beru na dovolenou. V úporných vedrech si užívám běh například v římském parku Villa Borghese, na ostrově Elba nebo v bulharském Slunečném pobřeží. Běhat ve chvíli, kdy rtuť na teploměru ukazuje víc než 30 stupňů se může zdát jako šílenství.

 

Srpen
Již podruhé se stávám účastníkem Rozdělovského čtvrtmaratonu na Kladně. Rostoucí počet účastníků i vydařené počasí mi dělá radost. Oproti předchozímu ročníku zlepšuji svůj čas o necelou půlminutu. Spokojen ale úplně nejsem. Se zodpovědnějším přístupem k tréninku mohl být můj čas určitě lepší než 42:55 :-).

 

Září
Nevynáchávam ani třetí akci pořádanou Prague International Maraton. Večerní desetikilometrový běh Prahou. Ačkoliv jsem do závodu šel s troufalým cílem atakovat hranici 40 minut, nakonec jsem spokojen i s časem 41:30 a především s 182. místem na výsledkové listině. Po závodě jsem vyměnil své boty Nike Air Zoom Vomero 3 (s jejichž službou jsem byl nadmíru spokojen) za Asics GEL-3010 – boty vhodné pro běžce s pronací. První výběh s Asicsy jsem si nechal na přímořskou promenádu u Ligurského moře.

 

Říjen
Nejzásadnější říjnovou událostí byla změna času a s ní spojené zkrácení dne. Pravidelný výběhy do lesa po práci si již zkrátka dopřávat nemohu. Nabízí se možnost běhat ráno (brzká probuzení nezvládám), běhat v průběhu polední pauzi v práci (daří se mi zřídka) nebo večer na osvětlených místech (místo lesního čerstvého vzduchu si tak stále více užívám večerní smog v pražských ulicích).

 

Listopad
Ani podruhé mi není přáno zúčastnit se závodu se slávnou historií – Velké Kunratické. Zatímco vloni mi účast nedovolilo zdraví, tentokrát jsem tak dlouho otálel s přihláškou, až byla všechna startovní čísla rozebrána. Příště už to musí vyjít. Přece jenom Kunratický les je jedním z mých nejoblíbenějších míst pro výběhy. Když v televizi náhodou narážím na přímý přenos maratonu z New Yorku, po pár vteřinách mám jasno. Jednou chci být při tom, pochopitelně jako běžec :-).

 

Prosinec
Nepříjemný mráz, padající, mrznoucí a tající sníh a nakonec i spousta pokrmů, které se mi nabízeli v průběhu vánočních svatků, citelně poznamenaly můj běžecký biorytmus. Byl to měsíc, ve kterém jsem naběhal nejméně kilometrů v celém roce.  S jedním důležitým momentem si přesto budu prosinec 2010 spojovat. Zaregistroval jsem se totiž na další ročník pražského maratonu. Je tedy jasné, že v zimě a na jaře nebudu mít o trénink nouzi.